Trestem proti trestání dětí...?

Výchova dětí bez fyzických trestů by se mi líbila, ale neumím to. Sám jsem rád, že mě rodiče "řezali". Stejný model výchovy aplikuji na své děti. Tak jsem se zamyslel, oč mi vlastně ve výchově jde... Souvisí to se společností, která je od nepaměti založená na hrozbách a trestech? Lze to změnit?

Ministryně Stehlíková navrhuje zákaz pohlavků a facek dětem Je-li cílem paní ministryně vyvolání diskuse s následným pojmenováním některých problémů a posunem v našem vnímání výchovy dětí, pak jí rozhodně fandím.

Můj názor stručně: Samotný zákaz fyzických trestů jako boj proti týrání dětí mi připadá, jako kdyby vojevůdce zakázal vojákům ve válce střílet, aby zabránil občasnému zastřelení civilistů. Trestem za střílení by samozřejmě bylo zastřelení. Takový postup nepovažuji za správný, přestože nejsem zastánce střílení.

Fyzický trest je jen nástroj a jako takový může být prospěšný, je-li použit dobře. Může samozřejmě být použit nesprávně nebo i zneužit. Samotný jeho zákaz rozhodně není řešením pravého problému.

Oč mi ve výchově jde?

Chci své děti naučit v tomto světě dobře fungovat, tj. pomoci jim ovládnout principy, na kterých svět funguje. Při výchově se snažím vytvořit prostředí, ve kterém děti mohou tyto principy poznat, aniž by to mělo zlé následky. Tvořím jim vlastně svět "nanečisto". Přechod od tohoto cvičného světa do světa reálného by měl být pozvolný, ale musím ho uskutečňovat od samého začátku, protože chránit dítě úplnou izolací od světa je nereálné a samotnou snahu o to považuji za naivní hazard.

Které principy chci dítě naučit?

Pokud je mi známo, my lidé jsme nejlépe ovládli princip kauzality, tj. příčina - následek. Tento princip je jednoduchý pro lidský rozum. Lze jej snadno uchopit slovy i skutky. Kam sahají moje znalosti, tam se tento princip používá.

• Newton tento princip ve fyzice popsal jako Zákon akce a reakce.
• I. P. Pavlov v biologii popsal reflexy jako reakce na podněty.
• Pokud porušíte zákon, přijde trest... a pokud ne, vnímáme to jako chybu.

Já jsem vychován touto společností ke způsobu uvažování, který téměř není schopen pracovat na jiném principu. Proto budu své děti vědomě učit pouze (nebo především) tento princip.

Místo pro trest...

Příčina i následek mohou mít dvě polarity, tj. mohou být kladné nebo záporné. Dobrý skutek je odměněn, špatný skutek je potrestán. Tak svět funguje a je nutné toto děti naučit. Oboje!

Dějiny přecházejí od upřednostňování restrikcí k prosazování "pozitivní motivace" a zase zpět. Sleduji podobné oscilace i ve své výchově. Když chci dítě vést k větší aktivitě, motivuji ho. Když začne být aktivita přílišná, brzdím motivaci a přidávám restrikce. Když to přeroste určitou mez, přijdou už jen tvrdé restrikce. A pak začíná další cyklus... Kéž by se nad tím zamyslel nějaký kybernetik.

Každopádně v procesu restrikcí je trest jediný nástroj, který umím efektivně použít.

Alternativa trestu

Pokud to jde, jistě bych trest nahradil důsledkem, tj. pokud dítě rozsype čaj, musí to uklidit. Ale takových případů není mnoho a mnohdy nám to přidělá ještě více práce. Je třeba znát míru. Některé činy dítě napravit nedokáže, a i to je věc, kterou ho chci naučit. A mnohdy jde o takové věci, že k nim nesmí dojít ani jedou - tj. musím dítě zastavit dřív, než něco způsobí. Někdy není čas na vysvětlování a někdy nemá dítě prostě šanci důvod pochopit. To je ten nejčastější důvod, proč se určitá pravidla ohraničí trestem, a to jak u dětí, tak i u dospělých. Ne každý může vždy pochopit každé pravidlo, ale hrozba trestem, tomu rozumíme vždy. Tj. když dítě svým činem způsobí něco, co se ho třeba nedotkne, a já mu neumím vysvětlit, co způsobuje, pak zastoupím pravý důsledek trestem. Tím přenesu důsledek i na dítě.

Někdo bude tvrdit, že lze všechno vysvětlit. Já to tedy neumím. Výchova dětí je velmi těžký úkol a jsou chvíle, kdy nemám dost síly na to, abych jednoduchý trest použil správně, natož abych se pokoušel vše v klidu vysvětlit.

Forma trestu

Pokud tedy volím trest, pak mohu zvažovat jakou formu trestu použiji. Nejrychlejší a pro mě nejpřirozenější je dítěti naplácat na zadek. Tak to znám ze svého dětství. Dostával jsem koženým páskem na holý zadek. Tak tvrdě to sám nedělám, ale když je třeba, hodím dítě přes koleno a naplácám mu přes tepláky, že mě samotného pěkně bolí dlaň. Používám tedy fyzický trest.

Jiné formy trestu, které znám, jsou zákazy, nucení do nějaké činnosti, domácí vězení, ... Může být asi mnoho forem, ale většina těch, které znám, je vhodná vždy jen pro určitou situaci, určitý věk dítěte, což od rodiče vyžaduje, aby vždy uvažoval, zda nyní využít ten či onen trest. Pak mají tyto tresty také často vedlejší nežádané účinky: když dítě nemůže ven, nemůže si nic zařídit; když nemůže k televizi, k počítači a pod. nedozví se informace, které by mohlo potřebovat; pokud ho nutím k nějaké činnosti, jednak mu mohu k užitečné činnosti vytvořit negativní vztah a jednak to může pro tu činnost být kontraproduktivní; ... Vždy jde o umělou situaci, která trvá déle, než by bylo záhodno a vyvolá plno problémů a nakonec dochází k výjimkám, které snižují srozumitelnost toho, co chci dítěti předat.

Srozumitelnost

Tím jsem se dostal k jádru problému. Srozumitelnost považuji za nejdůležitější aspekt výchovy dítěte. Byl jsem trestán fyzicky a celkem tvrdě. Vždy jsem však věděl, proč to je - čím jsem si to "vysloužil" a většinou jsem to věděl nebo tušil už dopředu. Měl jsem stanovena jasná pravidla a jejich hrubé porušení bylo důsledně trestáno "páskem na holou". Skutečně jsem vyrostl s pocitem, že to je to, co mi dalo do života dobrou výchovu. Vždy jsem za to byl vděčný, a jsem i dnes.

Chci-li dítěti jasně a srozumitelně "sdělit", že to, co dělá, není dobré (tj. má to pro někoho špatné důsledky), zkusím to vysvětlit, ale pokud dítě pokračuje, tak buď nepochopilo, nebo pochopilo, ale usoudilo, že mu důsledky nevadí. Pak přikročím k náhradnímu důsledku, který dítěti vadí a zároveň ho velmi dobře chápe, protože "výprask" mohu provést okamžitě, dříve než dítě zapomene, co provedlo. Zároveň se snažím vždy dítěti jednoduše vysvětlit, proč výprask dostalo (nebo dostane) a radím mu, aby příště TU věc nedělalo, aby nemuselo znovu dostat výprask.

V afektu nebo chladnokrevně?

Člověku je asi přirozenější použít sílu v rozčilení, v afektu, než v klidu zauvažovat a rozhodnout se, že nyní je chvíle pro trest. U dítěte preferuji klidnou hlavu. Dítě by mělo vědět, pokud mě svým jednáním rozčílí, ale já si nejprv musím sám srovnat, zda to opravdu bylo dítě, nešlo-li o souhru více faktorů (únava, stres, ...) a zda čin dítěte nebyl až poslední kapkou. Neměl bych si na dítěti vylévat zlost. Opravdu nemá smysl dítě mlátit a křičet "Proč zlobíš, proč to děláš, proč toho nenecháš, proč mi nedáš chvíli pokoj..."! Dítě může dojít k závěru, že z něj chceme vymlátit odpověď, ale dítě nedokáže na žádnou takovou otázku odpovědět! A tak svou snahu pochopit princip a výprasku předejít vzdá.

Zpočátku mi dělalo problém k synovi v klidu přijít a říct "Udělal jsi něco, co jsem ti zakázal. Říkal jsem ti, že dostaneš na zadek. Musím ti teď na něj dát." a s klidem ho vzít a "naplácat" mu. Po pár zkušenostech vím, že je to pro syna to nejlepší. Dokonce občas syn sám přijde, že něco provedl a že mu musím dát na zadek. Sám potřebuje, aby naučený princip fungoval, jinak by v tom měl zmatek. Samozřejmě v takových případech dodává, že to má být jen "malinko na zadek" :). Já mu dám tak nějak středně a vysvětlím mu, že to tak skutečně má být a proč, ale nepřeženu to, a taky ho pochválím, že sám přišel a pohladím ho a dám mu pusu. Prostě mu jen potvrdím již naučený princip, a to nepříjemným důsledkem i pochvalou za "uvědomění".

Vzor

Za druhou polovinu výchovy považuji vedle učení také to, že jsem dítěti vzor. To je to, co dítěti nedávám aktivně, ale co si samo vezme při sledování mého chování. O tom ale tento článek být nemá, jen chci napsat svůj dojem, že míra, jak funguji jako vzor, je přímo úměrná tomu, jak funguji jako "učitel", tj. čím více dítě toho, co si může samo ověřit, naučím, tím více samo dítě začne přebírat můj vzor. Jinými slovy, pokud dítě nezklamu v tom, co ho učím, pak se rozhodne samo se ode mne učit.

A můj vzor pro výchovu je pan učitel Igor Hnízdo z filmu Obecná škola, který ukazuje vše, co jsem zde popsal. Je pro děti srozumitelný, má je rád, oni ho "potřebují" a po krátké zkušenosti se děti rozhodnou samy se od pana učitele učit.

Děti jsou totiž rády za "dobré" vedení.

Proto prosím

Neberme nám rodičům osvědčenou zbraň, dokud nám nedáme dobře ozkoušený a osvojený jiný nástroj. A na ozkoušení takového nástroje považuji za nutnou zkušební dobu delší než jedna lidská generace. A pokud takový ozkoušený nástroj již je, velmi prosím o jeho srozumitelné představení.

Jako rodič dvou malých dětí si myslím, že zde chybí podpora rodičů v jejich "boji" s dětmi. Pohled na rodiče jako na zločince nám nepomůže.